Naše milé, milí a milá!
Před vánočními svátky jsme byli tak rozjetí, že jsem v té mlze nedobrzdil a přejel Štědrý den. Naštěstí ne doslova, ale jenom obrazně. To se někdy stává, ale my jsme si to předvánoční koncertování užili jaksepatří.
Samozřejmě nás mrzí, že jsme vám nemohli zahrát na vánočních trzích na českobudějovickém náměstí, protože budějky považujeme už téměř 48 let (bez umolousaných třech týdnů) za naší domovskou scénu, leč pro organizátory programu je to patrně pořád málo. A věřte, že to není o našich nesmyslných požadavcích, jak už jsme také zaslechli. Zmiňuju se o tom spíš proto, že to prostě jednoho píchne u srdce, když slyší takovýto blábol, proti kterému se nelze bránit.
Ale už je to pryč a nebudeme si tím svátky kazit. Věřím, že je prožíváte se svými přáteli, popřípadě v kruhu rodinném, ideální je, když se oba tyto parametry protnou. A ještě jednu výhodu to má, tohle opožděné vánoční přání. A sice kdybych to psal před týdnem, tak bych určitě fňukal, že zase budou vánoce na blátě a teď bych vypadal jako blbec. Takhle jste však viděli – aspoň u nás v Jižních Čechách – jak vypadají doopravdické bílé vánoce a jsme rádi, že jsme je po letech mohli vidět na vlastní oči.
Tak si nadále užívejte nepřipálených vanilkových rohlíčků, dozlatova osmaženého kapra a hebkého bramborového salátu, o vánočce a punči nemluvě. Ale hlavně nezapomeňte, jaké poselství nám vánoční svátky vzkazují a věřte, že je spousta věcí, které nás tak nějak přesahují a naším úkolem na tomhle světě je snažit se je aspoň částečně pochopit. O následujícím roku se ještě zmiňovat nebudu, je to přeci jenom ještě týden a to se může stát takových věcí, že bysme se divili!
A tak se s vámi rozloučím asi nejkrásnějším vánočním přáním, sice trošku opožděným, ale platným asi trvale: Ježíšku nemusíš mi nic dávat, ale hlavně mi nikoho neber! Těšíme se na budoucí setkávání se svými přáteli, za něž vás považujeme a já se vám zase brzo ozvu.
Váš vánoční Pavel Zajíc
