Publikováno: 27.1.2021
Předmluva
Máme za sebou třetí plnotučný lednový víkend. Kdopak ví děti, co to znamená? To znamená děti, že už je to ohavných 43 let, co se dala dohromady parta, z níž postupem času vykrystalizovala kapela, která si prozíravě začala říkat Nezmaři.
Je to kus života, poctivě měřeno i u těch nejmladších a nejhezčích členů souboru jeho podstatně větší část. Bohužel jsme byli naší vládou (abych jí nekřivdil – za součinnosti čínského zmetka) tvrdě lockdownováni, takže o nějakém koncertování si můžeme nechat tak zdát, stejně jako vy. Dopouštět se nějakých prognóz by asi vzhledem k situaci (která se mnohým velmi hodí) bylo mírně řečeno pošetilé. Jediné, co zbývá, je naděje, že se na to pánbůh nebude dlouho koukat a něco udělá. Je to asi stejná pravděpodobnost úspěchu, jako věřit, že to všechno zařídí nejvyšší koordinátor.
Tak doufejme a vzpomeňme na Zdeňky Hejkrlíka a Svobodu, kteří se onoho třetího lednového víkendu roku 78 spolu se mnou a Lubošem Hrdličkou domluvili, že se založí kapela. A můžu vám říct, že ani jednoho z nás tehdy nenapadlo, kam to všechno může dojít. A to ještě pořád není konec! Tomu věříme já, Šárka, Tonda i Jim a jakmile tenhle blázinec skončí, zase se za vámi rozjedem a pokusíme se dohnat, co jsme kvůli čínskej mrše a českej nenažranosti zameškali!
A abyste měli co číst, tak vám nabídnu jeden pohled z hluboké nezmarské historie.
Jak jsem potkal Spirituály kvintety
Přemýšlel jsem onehdá, odkdy si vlastně pamatuju, nebo kdy jsem slyšel poprvé kapelu Spirituál kvintet, ale to je asi stejné, jako když se vás někdo zeptá, jestli si pamatujete, jakou chuť má mateřské mléko. Třeba se mi to k stáru, až budu v letech dnešních oslavenců, také vybaví. Prý se to tak stává, že se v pokročilejším věku oživují vzpomínky z dětství. Takhle si jen mlhavě vzpomínám, jak mi dědeček vyprávěl o vzpurných muzikantech, kteří kvůli zesměšňování habsburského trůnu mívali opletačky s jakýmsi Metternichem, ale to si asi s někým popletl.
K mému prvnímu “bitevnímu” kontaktu s částí Spirituál kvintetu došlo kolem roku 80. minulého století, kupodivu na trampu, a to ne na ledajakém, nýbrž zimním. Seděli jsme tehdy kolem ohně v šumavských zasněžených hvozdech a pěli píseň dokola. Shovívavě jsem tehdy naslouchal hudebním pokusům kamarádů a nemohl se dočkat, jak jim to s Tondou a Jimem ukážeme, protože jsme tou dobou už přece dlouhé dva roky hráli s Nezmary, takže tam nebylo většího odborníka na muziku nade mě. Ovšem jen do chvíle, kdy se kytara na své okružní pouti kolem ohně dostala do ruky sympatickému nenápadnému děvčeti, kterému ti, co ho znali, říkali Irena. Když začala hrát, tak jsem zpozorněl a když začala zpívat, rychle mi zhořknul chlebíček samozvaného hudebního kritika a jméno Budweiserová už nezapomenu. Nakonec to dopadlo dobře, to, co jsem si sám o sobě myslel, mi naštěstí nikdo neřekl nahlas a pro mě to, přes toto faux-pas, byl jeden z nejhezčích vandrů.
K dalšímu setkání došlo krátce nato na Sokolovském festivalu, kam jsme jezdili s nadšením podporovat naše tehdejší socialistické zřízení, jak to mnozí, které tam nikdo nepozval, dodnes tvrdí, vydávajíce svou neúčast za třetí odboj.
Vzpomínám si, že jsem na jakési diskotéce osobně hovořil s Dr. Ortinským, domnívaje se v šeru onoho doupěte, že sedí na vysoké barové stoličce, neboť jsem jej viděl poprvé zblízka.
Také jsem téměř ulehl na spícího Františka Nedvěda, který ležel v mé posteli. Až po chvíli usilovného vysvětlování se přišlo na to, že pokoje na ubytovně měly shodné číslování v každém patře, a mě prostě cestou ze zmíněné diskotéky nenapadlo počítat patra. Nakonec mi František velkoryse odpustil, a to mě hřeje dodnes.
Po několika měsících koncertoval Spirituál kvintet ve Velešíně, což je kousek od nás a já samozřejmě nemohl chybět. Po skončení koncertu, který jsem sledoval skromně z poslední řady, se vrátil na jeviště Dr. Ortinský a mával mým směrem do odcházejícího davu. Byl jsem rázem hrdý, že stojím tak blízko někoho, kdo se s Dr. Ortinským osobně zná a rozhlížel jsem se, kdo z kolemjdoucích by to mohl být. Až když všichni odešli, zjistil jsem, že to bylo na mě, a tak jsem se s trémou, jakou jsem nikdy předtím, ani potom nepoznal, vydal do šatny umělců. Ocenil jsem, jak se všichni duchapřítomně tvářili, že mě poznali. Ale při dalších setkáních jsem si ověřil, že tomu tak bylo opravdu a tak jsem si jednoho večera mohl zapsat: “Můj milý deníčku, sen se mi splnil a moji vzorové se mi stali kamarády!”
Naše setkávání na hudebních akcích samozřejmě pokračovalo, až vyvrcholilo společným koncertem Spirituál kvintetu a Nezmarů v Praze a v Č. Budějovicích, což pro mě byl tak velký zážitek, že se mi ani nechce dělat si z toho srandu. Spirituálové kvinteti jsou totiž, a věřím že nejen pro mě, v této potrhlé době prudkého přeskupování hodnot jednou z mála jistot a jejich humor, na rozdíl od těch, kteří ho nechápou, mi přijde jako milé a čisté osvěžení v éře urputných televizních bavičů a koktajících soukroměrozhlasových moderatizátorů.
Jsem rád, že náš humor má patrně společný základ, kteréžto podezření jsem pojal už na Portě v roce 1986, kdy jsme si udělili veřejně tituly “Zasloužilý mistr z Porty”. Všichni na nás tehdy koukali jako na marťany, ale v lavici poroty se Jirka Tichota smál, až slzel. Ale takovýchto vzpomínek by bylo na celou knihu, a tak bych chtěl Spirituál kvintetu popřát, aby už konečně uvolnili jeviště nám, mladým a zároveň poděkovat za jejich poctivou práci, kterou dosáhli toho, že o nich upustil pár řádků i takový velikán české literatury, hudby a kultury, jako jsem já.
Pavel Zajíc 🐇