Publikováno: 28.3.2021
Tak jsem si tak říkal: nikam nesmíš, poslouchat ty strašidelný kydy z mainstremovejch médií na to už taky jeden přestává mít žaludek, půjdeš na Nezmarský stránky a podíváš se, co tam kdo napsal zajímavýho. Díky Františkovi z Heřmanů tam je aspoň fotka z dob, kdy bývala Šťastná Hvězda ze Stropnice nejhezčí osadou, kterou jsem znal a na té fotce hýřila Šťastná Hvězda divokou náladou, jíž bůh nám přál. Však slávě pistolí…. To možná ti starší z vás ještě pamatují! Ale ke čtení nic, a tak jsem pochopil, že co si neuďám sám, to nemám.
I jal jsem se vzpomínat na doby, kdy se smělo nejen za hranice okresu, dokonce i za hranice kraje a nedejbóže i za hranice státu. A uvědomil jsem si, že letos je to rovných dvacet let, co jsme vyrazili s cestovkou Votus dobýt Balkán, konkrétně Řecko. Jezdilo se na přelomu září a října a koncem roku, když už byly myšlenky uspořádány, traumata fyzická i duševní zapomenuta a účastníkům zájezdu se po sobě začalo stýskat, konalo se setkání výše zmíněných, obvykle v (považte otevřené!!!) restauraci a vzpomínalo se, až hanba.
Já jsem byl pověřen úkolem sepsat jakýsi stručný cestopysk, aby bylo lze snadněji vzpomínat. Díky své vrozené, velice silně vyvinuté prokrastinaci jsem tu zprávu pochopitelně psal v pozdní odpoledne před oním setkáním, ale kupodivu jsem si na stěžejní zážitky obvykle vzpomněl, alébrž byly většinou silné. Tak vám předkládám onu premiérovou zprávu, starou sice dvacet let, ale třeba vám, tehdy zúčastněným, vaše vzpomínky oživí a přijdete na jiné myšlenky, než vám nabízí naše slavná veřejnoprávní média. Váš do hrobu tmavého
P.Z. 🐇
* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
To bylo tak. Pokud jste četli naše neaktualizované stránky, tak jste se mohli dočíst ještě nedávno, že koncem září pojedeme s vodácko-turistickou cestovní kanceláří Votus do řecké Sivoty. No a když už to tam bylo napsáno, tak jsme holt museli jet. Odměnou za naší milou společnost nám byla výrazná sleva na zájezdovném.
A tak jsme se jednoho krásného 17. září 2001 sešli na předem domluveném parkovišti v Č.Budějovicích obtěžkáni taškami s jídlem a futrály s nástroji. To ze začátku působilo potíže, neboť nástroje jsou objemné, místa v autobusu málo a tak jsme je málem museli nechat doma. Ale dobrých nástrojů, když se umí domluvit, se vejde do autobusu hodně, a tak jsme nakonec přeci jenom vyjeli. Cesta byla zajímavá, drncalo to a za okýnkem bylo buď Rakousko, nebo Itálie, což se nepoznalo podle hraničních přechodů, ty už moc nefungujou, ale podle toho, jestli po vás na záchodě u pumpy chtěli šilinky, nebo liry. Po 24 hodinách autobusování jsme dorazili do Brindisi, což jest přístav na jihu Itálie a natrajektovali jsme se na trajekt. Protože měl dost velkej kufr, vzali jsme si autobusy radši s sebou.
Cesta byla zprvu napínavá, neboť před rokem se tam podobný trajekt potopil, protože se kapitán díval na fotbal a naboural do jiné lodi, ale tentokrát asi žádný fotbal nedávali, a tak jsme dojeli v pořádku. Cestou jediná Pavlína dávala pozor a byla odměněna pohledem na delfíny středomořské. My jsme sice pozor nedávali, ale zato jsme viděli v lodním baru nádherný exemplář Metaxy řecké. Po mezipřistání na Korfu, které nás přivítalo lijákem, jsme pokračovali do Igumenitsy, kde jsme se vylodili, vyndali jsme si ze zavazadlového prostoru trajektu autobusy, nasoukali jsme se zpátky mezi nástroje a vyjeli do Sivoty. Bylo to asi 30 km silničkou po pobřeží, což obnáší asi 3 km vzdušnou čarou, neboť pobřeží jest rozeklané. Po příjezdu do Sivoty byla celá expedice rozdělena do tří hotelů, přičemž cesta z druhého do třetího, v němž jsme bydleli my, trvala asi hodinu. Ne že by to bylo tak daleko, ale místní znalec nás s autobusem nahnal do tak křivolakých uliček, že jsme v jedné zatáčce uvízli a dlouho se rozhodovalo o tom, jestli baráček, který nám překážel, nezbouráme. Ale jeho majitel o tom nechtěl ani slyšet, a tak smekám hluboce před našimi řidiči, kteří tou zatáčkou nakonec po centimetrech projeli.
Ubytovali jsme se a vyrazili do šumu, neboť jižní národy a my jsme zvyklí žít v noci. V Sivotě je krásná hospůdka, kde je i jídelní lístek v češtině a mají tam výborné víno v měděných džbánečcích. Takže řeči, řeči, řeči, víno, víno, víno a spát. Ráno jsme vyrazili k moři, které si v Řecku zaslouží jedničku s hvězdičkou. Z naší vilky jsme to měli na pláž asi 200 m, a tak jsme trávili dny koupáním, opalováním, potápěním a dodržováním pitného režimu, neboť přímo na pláži byla hospůdka dostatečně zásobená různými nápoji. Já jsem si s sebou vzal i rybářské náčiní a podařilo se mi ulovit i řadu akvarijních rybiček, z nichž největší měřila 8,2 cm. Ale prý jsou v moři i větší ryby.
Večer jsme dojedli poslední řízky, co jsme měli na cestu a šli jsme do hospůdky ve vsi, kde byl domluven seznamovací večírek. Šéf restaurace se jmenuje Jorgas, což mu hned samozřejmě vyneslo přezdívku „Jorgasmus“, a zaměstnává celou rodinu skládající se z manželky a tří synů, kteří roznášejí dobroty a ve volných chvílích tančí. Je zajímavé, že v Řecku chodí do hospody a tančí pouze muži, což je samozřejmě vůči ženám nespravedlivé, ale něco na tom asi bude. Hráli jsme písně zprvu nezmarské, pak všechny a k ránu už jenom ty, co se hrají k ránu a co nenajdete v žádném zpěvníku, protože tak odvážný vydavatel se ještě nenašel. Další dny pak probíhaly podobně, takže běžný standart na pláži nebudu popisovat zevrubně a omezím se na zkratku M (moře) S (sluníčko) PR (pitný režim). Hráli jsme zhruba obden, protože to byly večery poměrně náročné a my máme játra jenom jedny. Další hrací večírek se uskutečnil v restauraci přímo na pláži, což se nám líbilo velmi, protože jsme to pak neměli daleko domů a mohli jsme se tedy chvíli zdržet. Během MSPR jsme se seznámili se zajímavou místní postavou, domorodcem, který se jmenuje Stavros, vlastní člun, je invalida a má zlaté srdce. Báječně jsme si s ním rozuměli a on nás na oplátku za naše písničky vozil po okolí na lodi, naléval do nás ouzo (pro nezasvěcené: je to řecká kořalka, která chutná jako rozpuštěné Hašlerky) a byl evidentně spokojený. Díky jemu jsme viděli krásné pobřežní jeskyně a dostali se na nádherné oblázkové pláže, o kterých jsme neměli ani tušení a kde se dalo krásně provozovat MSPR. Na jedné takové zastávce se Jimovi povedlo dokonce chytit půlmetrovou chobotnici, což je nádherný tvor (ta chobotnice).
Jedním z vrcholů našeho řeckého zájezdu byla řeka. Zní to možná divně, že se v Řecku dá jet řeka, ale je to tak. Nejdřív jsme vyjeli najatým mikrobusem do hor, což byla vzhledem k charakteru silnice a umění řidiče nejnebezpečnější část zájezdu. V horách jsme si nafoukli lodě, nasedli do nich a sjeli asi 30 km nádherné řeky srovnatelné s horní Vltavou, plné nádherných peřejí a prodírající se kaňony s třísetmetrovými svislými stěnami. V Řecku se řeky nejezdí, a tak jsme nepotkali ani živáčka, nepočítám-li dvě utopené kozy (upozorňuju, že se nejedná o žádnou skrytou erotickou narážku). Několikrát jsme se, pravda, vykoupali, ale bylo to spíš příjemné osvěžení než důkaz toho, že bysme to snad neuměli. Cestu zpátky mikrobusem jsme přežili také bez potíží, a tak jsme se další dny mohli opět nerušeně věnovat MSPR. Závěrečný večírek se odehrával opět na pláži v oné krásné hospůdce a protože jsme slušní lidé a necouráme nikde po nocích, šli jsme domů za světla. Utužili jsme přátelství s řeckým lidem, rozdali pár cédéček na památku a po absolvování posledního MSPR jsme se začali chystat na zpáteční cestu.
Protože jak je všeobecně známo, na moři je třeba mít zásobu pití, aby nedošlo k úmrtí žízní, zásobili jsme se na zpáteční plavbu několika láhvemi výtečného vína, důsledkem čehož jsme se různě veselili a dělali špás s ostatními spoluplujícími. Myslím, že některé z nich budou mít na památku zajímavé fotografie. Zbytek cesty proběhl podle očekávání a v časných ranních hodinách jsme byli svými rodinnými příslušníky odvezeni do svých domovů. Zájezd byl příjemný jak pro nás, tak doufáme, že i pro ostatní rekreanty, a asi bysme se nezlobili, kdyby se v budoucnu něco takového opakovalo. Ale o tom se samozřejmě včas dozvíte.
Zprávu z cesty vám zprostředkoval
Pavel Zajíc 🐇, Nezmaři